Moje tchyně požadovala, abych uvařila krocana na Den díkůvzdání — Odmítla jsem a tady je důvod
Den díkůvzdání má být časem vděčnosti a rodinné soudržnosti, ale pro Lenku se stal zdrojem stresu a konfliktů. Minulý rok Lenčina tchyně, Věra, trvala na tom, aby Lenka uvařila krocana na Den díkůvzdání. Navzdory Lenkovým obavám souhlasila, ale celé jídlo skončilo katastrofou. Tento rok Věra opět požaduje to samé, ale Lenka se rozhodla stát si za svým.
Lenka a její manžel, František, jsou manželé pět let. Obvykle tráví Den díkůvzdání s Františkovou rodinou, která zahrnuje jeho matku Věru, otce Karla a mladšího bratra Jakuba. Minulý rok to bylo poprvé, co Lenka měla za úkol uvařit krocana. Nikdy předtím krocana nevařila a byla pochopitelně nervózní.
„Řekla jsem Věře, že si nejsem jistá svými schopnostmi vařit krocana,“ vzpomíná Lenka. „Ale ona trvala na tom, že je to rodinná tradice, aby snacha vařila krocana.“
Navzdory jejímu nejlepšímu úsilí byl krocan suchý a převařený. Přílohy také nebyly dokonalé, protože Lenka strávila tolik času starostmi o krocana. Jídlo bylo zklamáním a Věra se nijak nesnažila skrýt svou nespokojenost.
„Po celou večeři dělala pasivně-agresivní poznámky,“ říká Lenka. „Bylo to ponižující.“
Tento rok, jak se blížil Den díkůvzdání, Věra opět trvala na tom, aby Lenka uvařila krocana. Lenka však poučena z minulého roku odmítla.
„Řekla jsem jí ne,“ říká Lenka pevně. „Vysvětlila jsem jí, že nechci znovu procházet tím stresem a že by bylo lepší pro všechny, kdyby někdo jiný převzal tuto odpovědnost.“
Věra odmítnutí nepřijala dobře. Pohrozila, že Lence nedovolí vstoupit do jejího domu na Den díkůvzdání, pokud nebude souhlasit s vařením krocana.
„Byla jsem v šoku,“ přiznává Lenka. „Nemohla jsem uvěřit, že by zašla tak daleko.“
František se pokusil situaci zprostředkovat, ale Věra byla neústupná. Věřila, že Lenka je neuctivá a porušuje rodinnou tradici.
„František mě podpořil,“ říká Lenka. „Řekl své matce, že není fér klást na mě takový tlak a že bychom se měli soustředit na to, abychom si svátky společně užili.“
Navzdory Františkově podpoře zůstala Věra tvrdohlavá. Dokonce volala ostatním členům rodiny, aby si stěžovala na Lenkino odmítnutí.
„Bylo to tak frustrující,“ říká Lenka. „Cítila jsem se jako obklíčená.“
Na konec se Lenka a František rozhodli uspořádat vlastní večeři na Den díkůvzdání u sebe doma. Pozvali Františkova otce Karla a jeho bratra Jakuba, kteří situaci lépe chápali.
„Nakonec to byl nádherný den,“ říká Lenka s úsměvem. „Uvařili jsme menší jídlo společně a bylo to mnohem uvolněnější a příjemnější.“
Věra se jejich večeře na Den díkůvzdání nezúčastnila, ale Lenka doufá, že s časem mohou svůj vztah napravit.
„Mám ráda Františkovu rodinu,“ říká Lenka. „Jen bych si přála, aby Věra pochopila, že tradice se mohou vyvíjet a že je důležitější být spolu než dodržovat striktní pravidla.“
Lencin příběh je připomínkou toho, že někdy je nutné postavit se za sebe, i když to způsobuje konflikt. Doufá, že sdílením své zkušenosti ostatní pocítí sílu stanovit hranice a upřednostnit své blaho během svátků.