Nikdy jsem se nevdala: Den, kdy se mi zhroutil svět

„Ivano, pojď si zkusit tuhle, ta ti bude slušet!“ volala na mě mamka zpoza závěsu v půjčovně svatebních šatů. Byla jsem nervózní, ale šťastná. Svatba s Petrem se blížila a já si představovala, jak budu v bílém kráčet uličkou. Moje mladší sestra Klára mě fotila na mobil a smála se: „Jestli budeš takhle zářit, Petr omdlí ještě před obřadem!“ Všechno vypadalo dokonalé.

Jenže v tu chvíli jsem netušila, že zatímco já sním o šťastné budoucnosti, Petr s jeho matkou Janou sedí v kuchyni jejich bytu na Žižkově, obklopeni hromadou papírů. „Mami, tohle už nezvládneme. Exekutor přijde za týden,“ šeptal Petr a v očích měl slzy. Jana se snažila být silná: „Musíme to nějak vyřešit. Nemůžeš to říct Ivaně. Ne teď.“

Ten den jsem domů přišla plná dojmů. „Péťo, podívej, jakou jsem si vybrala!“ ukazovala jsem mu fotku šatů. Usmál se, ale jeho oči byly prázdné. „To je krásné, Ivanko,“ řekl tiše a rychle změnil téma. Připisovala jsem to stresu ze svatby. Kdo by čekal, že za tím je něco mnohem horšího?

Přípravy pokračovaly. Petr byl stále uzavřenější. Jednou v noci jsem ho našla sedět v obýváku, jak zírá do tmy. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Nic, jen nemůžu spát,“ odpověděl a políbil mě na čelo. Ale já cítila, že se mezi námi něco mění.

Týden před svatbou mi zavolala Jana. „Ivanko, mohla bys přijít? Potřebuju s tebou mluvit.“ Její hlas byl naléhavý. Když jsem dorazila, seděla u stolu s Petrem, oba bledí a vyčerpaní. „Ivano, musíme ti něco říct,“ začal Petr roztřeseně. „Naše byt je v exekuci. Dlužíme peníze, které nemáme jak splatit. Snažili jsme se to vyřešit sami, ale už to nejde.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. „Proč jste mi to neřekli dřív?“ vykřikla jsem. Jana začala plakat: „Nechtěli jsme tě zatěžovat. Mysleli jsme, že to zvládneme.“

Seděla jsem tam a cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek a bezmoc. „A co svatba?“ zeptala jsem se tiše. Petr sklopil hlavu: „Nevím, jestli teď můžeme…“

Doma jsem se zhroutila na postel. Mamka přišla za mnou: „Co se stalo?“ Mezi vzlyky jsem jí všechno řekla. „Ivanko, musíš si rozmyslet, jestli chceš začít manželství s takovým tajemstvím,“ řekla mi opatrně.

Další dny byly jako zlý sen. Petr mi psal dlouhé zprávy, prosil o odpuštění. „Nechtěl jsem ti lhát, bál jsem se tě ztratit,“ stálo v jedné z nich. Klára mě objímala: „Jestli tě opravdu miluje, měl ti věřit.“

Nakonec jsem se rozhodla svatbu odložit. Petr to přijal mlčky. „Promiň mi to všechno,“ řekl naposledy, když jsme se loučili. „Možná jednou…“

Zůstala jsem sama. Přátelé i rodina mě podporovali, ale já měla pocit, že už nikdy nebudu stejná. Každý den jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Měla jsem mu odpustit? Nebo je důvěra základ všeho?

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem sundala zásnubní prsten. Pořád nevím, jestli bych to udělala znovu stejně. Ale jedno vím jistě: někdy láska nestačí, když chybí upřímnost.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec žít bez důvěry – nebo je lepší odejít, i když to bolí?