Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro moji tchyni: Příběh rozdělené české rodiny mezi hrdostí a mlčením

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že tě moje máma takhle trápí?“ vyštěkl na mě Petr, když za námi konečně zapadly dveře. Jeho hlas se rozléhal prázdným bytem, kde ještě před chvílí voněla káva a ve vzduchu viselo napětí hustší než mlha nad Vltavou. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly, a v hlavě mi zněla slova, která mi jeho matka právě vpálila do tváře: „Nikdy jsi nebyla dost dobrá pro našeho Petra.“

Nedokázala jsem odpovědět. Všechno ve mně křičelo, ale navenek jsem byla ticho. Petr mě sledoval, jeho oči byly plné výčitek i nepochopení. „Ančo, vždyť to je jen máma. Víš, jaká je. Proč to tak hrotíš?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem si sedla ke stolu, hlavu složila do dlaní a nechala slzy téct. Všechno to začalo už dávno, když jsme se s Petrem poznali na fakultě v Praze. On byl ten kluk z dobré rodiny z Dejvic, já holka z malého města u Hradce. Jeho rodiče mě přijali s chladnou zdvořilostí, ale nikdy jsem necítila, že bych mezi ně patřila.

První Vánoce u Novotných byly jako z reklamy – dokud jsem nerozbila jejich rodinný porcelán. Paní Novotná se na mě tehdy podívala tím svým pohledem, který říkal všechno: „Tohle by naše dcera nikdy neudělala.“ Od té doby jsem se snažila být dokonalá. Pekla jsem vánočku podle jejího receptu, nosila jsem šaty, které mi doporučila, dokonce jsem se naučila pít hořkou kávu bez cukru, protože „tak to pijí opravdové dámy“.

Ale nikdy to nestačilo. Vždycky byla nějaká výtka – špatně vyžehlený ubrus, málo slané brambory, příliš hlasitý smích. Petr to neviděl, nebo nechtěl vidět. „To je prostě máma,“ říkal pořád dokola.

Až dneska, když paní Novotná přišla neohlášeně, aby nám „pomohla s úklidem“, jsem už nevydržela. Stála uprostřed našeho obýváku, rozhlížela se po poličkách a prstem přejížděla po prachu. „Víš, Anno, když jsem byla mladá, naše domácnost byla vždycky vzorem pořádku. Petr byl zvyklý na jiné standardy.“

„Mami, nech toho,“ ozval se Petr, ale jeho hlas byl slabý. Paní Novotná pokračovala: „Já jen říkám, že některé ženy prostě nejsou stvořené pro rodinu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. „A kdo rozhoduje o tom, kdo je a není dost dobrý?“ vyhrkla jsem. Paní Novotná se na mě podívala s ledovým klidem: „Život to ukáže.“

Když odešla, v bytě zůstalo ticho, které dusilo. Petr se mě snažil obejmout, ale já ucukla. „Proč se jí nikdy nepostavíš? Proč vždycky stojíš na její straně?“ vyčetla jsem mu poprvé nahlas to, co mě dusilo celé roky.

„To není pravda! Jen nechci rozdělovat rodinu kvůli malichernostem,“ bránil se Petr.

„Malichernostem? Víš vůbec, jak se cítím? Každý den mám pocit, že musím dokazovat, že sem patřím. Že musím být lepší, než jsem. A stejně to nikdy nestačí!“

Petr sklopil hlavu. „Já… já nevím, co mám dělat.“

Seděli jsme proti sobě a mezi námi byla propast plná nevyřčených slov. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem plakala v koupelně, aby to nikdo neslyšel. Na všechny ty chvíle, kdy jsem předstírala úsměv u rodinných obědů, zatímco mě paní Novotná hodnotila pohledem.

Druhý den ráno jsem našla na stole lístek: „Jdu na chvíli k mámě. Musím si to s ní vyříkat.“ Srdce mi bušilo až v krku. Celý den jsem chodila po bytě jako lev v kleci. Volala mi kamarádka Jana: „Ančo, musíš si stát za svým. Tchyně jsou kapitola sama pro sebe, ale Petr tě musí podpořit.“

Večer se Petr vrátil. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. „Mluvili jsme spolu. Máma… ona to asi nikdy nepochopí. Ale já už nechci, abys kvůli ní trpěla.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu. „A co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mě vzal za ruku. „Začneme žít podle sebe. A jestli to máma nepřijme… tak je to její problém.“

V tu chvíli jsem věděla, že jsme na začátku něčeho nového. Ale taky jsem věděla, že staré rány se nezahojí přes noc.

Někdy si říkám – kolik žen v Česku žije s tím pocitem, že pro někoho nejsou dost dobré? A proč je tak těžké říct nahlas: „Stačí být sama sebou?“