Moje dcera čekala, že budu po důchodu hlídat vnoučata na plný úvazek. Ale já chci žít svůj vlastní život.

„Mami, zítra přijdu v osm. Potřebuju, abys byla doma, Klárka má rýmu a já musím do práce,“ ozvalo se z telefonu, ještě než jsem stihla pozdravit. Seděla jsem na balkoně, popíjela kávu a dívala se na ranní slunce, které se konečně prodralo mezi paneláky v Modřanech. Bylo to teprve třetí týden mého důchodu a já měla pocit, že mi někdo sebral klíče od svobody.

„Evičko, já zítra mám domluvený výlet s Hankou. Už měsíc se těšíme na tu výstavu v Rudolfinu,“ snažila jsem se vysvětlit, ale dcera mě přerušila: „Mami, vždyť jsi v důchodu! Máš přece čas. Já fakt nemám nikoho jiného.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli dodat. Seděla jsem tam, s hrnkem v ruce, a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit viny. Celý život jsem byla ta, na kterou se všichni spoléhali. Když byl Evin tatínek nemocný, starala jsem se o něj. Když Eva potřebovala pomoct s maturitou, seděla jsem s ní do noci nad učebnicemi. Když se rozváděla, byla jsem první, kdo jí držel ruku. Ale teď… teď jsem chtěla konečně žít i pro sebe.

Večer jsem si sedla ke stolu a napsala si seznam věcí, které chci v důchodu zažít. Chtěla jsem se naučit malovat, chodit na jógu, cestovat po republice s partou kamarádek, přečíst všechny ty knihy, na které nikdy nebyl čas. Ale místo toho jsem poslední tři týdny hlídala vnoučata, vařila obědy a uklízela Evin byt, protože „má toho v práci moc“.

Když jsem druhý den ráno otevřela dveře, stála tam Eva s Klárkou v náručí a s taškou plnou léků. „Díky, mami. Jsi zlatá. Přijdu kolem šesté.“ Ani mě nepolíbila na tvář, jen rychle zmizela ve výtahu. Klárka byla unavená, uplakaná a já cítila, jak se mi v hlavě honí myšlenky. Je tohle můj život? Je tohle to, na co jsem se těšila?

Odpoledne mi volala Hanka. „Tak co, těšíš se na výstavu?“ zeptala se vesele. „Nemůžu, Hani. Hlídám Klárku. Eva potřebuje pomoct.“ V telefonu bylo ticho. „A co ty potřebuješ, Jitko?“ zeptala se tiše. Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co vlastně chci já?

Večer, když Eva přišla, byla podrážděná. „Klárka zase kašle? A dala jsi jí ten sirup? A proč nemá ponožky?“ Všechno bylo špatně. Místo poděkování jen výčitky. „Evo, já…“ začala jsem, ale ona mě nenechala domluvit. „Mami, já to prostě sama nezvládnu! Potřebuju tě!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud teď neřeknu dost, nikdy se nic nezmění. „Evo, já tě miluju. Miluju i Klárku a Tomáška. Ale nejsem tvoje služka. Chci žít i svůj život. Chci dělat věci, které mě baví. Nechci být jen babička na plný úvazek.“

Eva na mě zírala, jako bych jí právě oznámila, že odcházím na druhý konec světa. „Ale mami, vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější!“

„Ano, rodina je důležitá. Ale já jsem taky důležitá. Celý život jsem se obětovala pro ostatní. Teď chci něco udělat pro sebe.“

Následující dny byly napjaté. Eva mi nevolala, nepsala. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Šla jsem s Hankou na výstavu, přihlásila se na kurz malování a začala chodit na jógu. Poprvé po letech jsem měla pocit, že dýchám.

Jednoho večera mi Eva zavolala. „Mami, můžeme si promluvit?“ Její hlas zněl unaveně a zlomeně. Sešly jsme se v kavárně na rohu. Seděla naproti mně, oči zarudlé od pláče.

„Promiň, mami. Já… já jsem byla sobecká. Vůbec jsem si neuvědomila, že máš taky právo na svůj život. Jen jsem byla zoufalá a bála se, že to sama nezvládnu.“

Vzala jsem ji za ruku. „Evičko, chápu tě. Ale musíš pochopit i mě. Můžu ti pomoct, když budu moct. Ale nemůžu být pořád k dispozici. Potřebuju čas pro sebe.“

Dlouho jsme mlčely. Pak Eva přikývla. „Zkusím si v práci domluvit zkrácený úvazek. A možná bych mohla najít nějakou paní na hlídání.“

Usmála jsem se. „To je rozumné. A já ráda pohlídám vnoučata, když budu moct. Ale chci být i Jitka – ne jen babička.“

Od té doby se náš vztah změnil. Eva mě začala víc respektovat a já se naučila říkat ne bez pocitu viny. Občas je to těžké – když vidím, jak je unavená, mám chuť jí zase všechno ulehčit. Ale vím, že kdybych to udělala, ztratila bych sama sebe.

Někdy večer sedím na balkoně, dívám se na západ slunce a přemýšlím: Kolik žen v mém věku má odvahu říct dost? Kolik z nás se ještě bojí žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?