Neženi se, Ivano! – Útěk nevěsty před tyranskou rodinou ženicha

„Ivano, už jsi vybrala šaty? Musíme to stihnout do konce týdne!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje budoucí tchyně paní Novotná právě míchala těsto na koláče. Bylo sedm ráno a já jsem ještě ani nestihla vypít kávu. Můj snoubenec Petr seděl u stolu, listoval novinami a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo.

„Mami, nech to na Ivaně, ona si vybere,“ zamumlal, aniž by zvedl oči. Ale paní Novotná byla neúprosná. „To je naše rodinná tradice, Petro! Všechny ženy v naší rodině měly šaty od paní Hrdličkové. Ivana nebude výjimka.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Už několik týdnů jsem žila v domě Novotných, protože jsme s Petrem rekonstruovali náš byt. Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka. Všechno muselo být podle nich – svatba, hostina, dokonce i barva květin na stolech. Moje máma se mi snažila volat, ale já jsem jí často nebrala telefon. Nechtěla jsem slyšet další rady, další názory. Chtěla jsem jen ticho.

Jednoho večera, když jsem seděla na lavičce za domem, přišla za mnou Petrova sestra Lenka. „Víš, Ivano, mamka to myslí dobře. Ale chápu tě. Já jsem taky měla pocit, že se dusím. Ale nakonec jsem si zvykla.“

„A jsi šťastná?“ zeptala jsem se tiše. Lenka se na chvíli odmlčela. „Nevím. Ale už to neřeším.“

Ta věta mi zůstala v hlavě. Neřešit to. Přestat bojovat. Přestat být sama sebou? Každý den jsem se probouzela s pocitem, že se vzdaluju sama sobě. Petr byl hodný, ale vždycky ustoupil své matce. Když jsem mu řekla, že bych chtěla menší svatbu, jen s nejbližšími, pokrčil rameny: „Víš, jak to mamka bere. Nech to být, Ivanko.“

Jednoho rána jsem se probudila dřív než ostatní. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na starý porcelán a přemýšlela, jaký život mě čeká. V tu chvíli přišla paní Novotná. „Ivano, dneska přijde paní Hrdličková. Připrav se, ať to máme rychle za sebou.“

„Paní Novotná, já bych si ráda vybrala šaty sama. Možná bych šla do jiného salonu.“

Zamračila se. „To nepřichází v úvahu. U nás se to dělá takhle. Nechci slyšet žádné výmluvy.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. Vyběhla jsem ven, aniž bych si vzala bundu. Na zahradě jsem se rozplakala. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě. Byla jsem ochotná vzdát se svých snů jen proto, abych vyhověla cizím lidem?

Večer jsem se rozhodla zavolat mámě. „Mami, já už to nezvládám. Oni mě dusí. Nevím, jestli si Petra vůbec chci vzít.“

Máma chvíli mlčela. „Ivanko, poslouchej svoje srdce. Nežij život podle očekávání druhých. Já tě podpořím, ať se rozhodneš jakkoliv.“

Ten večer jsem poprvé po dlouhé době klidně usnula. Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla. Petr mě hledal, volal mi, ale já jsem potřebovala čas. Potřebovala jsem zjistit, kdo vlastně jsem a co opravdu chci.

Po týdnu jsem se s Petrem sešla v kavárně na náměstí. „Ivano, proč jsi odešla?“ zeptal se tiše.

„Protože jsem měla pocit, že se vdávám za tvoji rodinu, ne za tebe. Potřebuju vědět, že mě budeš chránit, že budeš stát při mně. Jinak to nemá smysl.“

Petr mlčel. „Já nevím, jestli to dokážu. Mamka je prostě taková.“

„Pak to nemá cenu,“ řekla jsem a odešla. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Ale poprvé jsem měla pocit, že dýchám.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Občas potkám Petra na ulici. Usměje se, ale už mezi námi není nic, co by nás spojovalo. Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se být sama sebou.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Udělala jsem dobře? Nebo jsem měla ještě chvíli vydržet a zkusit to změnit? Co byste udělali vy na mém místě?