Řekla jsem svému synovi, ať zkrotí ambice své ženy. Nebo uvidí, čeho jsem schopná.

„Mami, tohle už fakt přeháníš!“ křičel na mě Tomáš, když jsem mu v kuchyni podávala klíče od našeho domu. Jeho žena Lucie stála opodál, ruce založené na prsou, oči plné výčitek. Bylo mi 54 let, stále jsem pracovala jako účetní v malé firmě v Plzni a měla jsem pocit, že mám dost sil i peněz na to, abych pomohla svému jedinému synovi začít nový život. Ale nikdy by mě nenapadlo, co všechno tím spustím.

„Chci jen, abyste byli šťastní,“ řekla jsem tehdy a snažila se usmát. „Dům je velký, já si vystačím s bytem po babičce. Užijte si to tady.“

První týdny byly krásné. Lucie mi posílala fotky nově zařízeného obýváku, Tomáš mě zval na nedělní obědy. Jenže pak se všechno změnilo. Lucie začala mluvit o rekonstrukci kuchyně, o nové koupelně, o tom, že by bylo lepší, kdybych jim přepsala dům na ně. „Je to přece pro nás všechny jednodušší,“ říkala s úsměvem, který mi připadal čím dál víc falešný.

Jednoho večera jsem přišla na návštěvu bez ohlášení. Lucie seděla u stolu s nějakým realitním makléřem. „To je jen kamarád,“ vysvětlovala rychle, když mě uviděla ve dveřích. „Jen jsme si povídali o možnostech investic.“

Začala jsem mít pocit, že se něco děje za mými zády. Tomáš byl najednou odtažitý, nebral mi telefony, Lucie mi posílala jen krátké zprávy: „Nemáme čas.“

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes tenké stěny bytu. „Tvoje máma je stará škrtka! Nikdy nám ten dům nepřepíše! Co když se jí něco stane? Skončíme na ulici!“ Lucie křičela a Tomáš mlčel.

Druhý den jsem si s Tomášem sedla v kavárně U Zvonu. „Synku,“ začala jsem opatrně, „mám tě ráda a chci pro tebe to nejlepší. Ale mám pocit, že Lucie má trochu jiné představy o rodině než já.“

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma únavy. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Lucie chce jistotu. Prý když jí dům nepřepíšeme, nikdy nebude mít klid.“

„A co ty? Chceš to taky?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když mi přišla zpráva od Lucie. Jednou mi napsala: „Potřebujeme peníze na novou střechu. Pošleš nám je?“ Jindy: „Kdy už konečně přepíšeš ten dům? Všichni to tak dělají.“

Moje kamarádka Jana mi radila: „Nedělej to! Přijdeš o všechno. Dneska jsou lidi hrozně vypočítaví.“ Ale já pořád doufala, že Lucie jen potřebuje čas.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla v kuchyni cizího člověka. „Dobrý den, já jsem Petr z realitky. Paní Lucie mě požádala, abych se podíval na stav domu kvůli případné rekonstrukci.“

To už bylo moc.

Zavolala jsem Tomáše a řekla mu: „Synku, musíš si vybrat. Buď budeš stát za mnou a budeme rodina, nebo budeš poslouchat Lucii a já odejdu ze tvého života.“

Tomáš byl zoufalý. „Mami, proč to děláš tak těžké? Proč nám prostě nedáš ten dům?“

„Protože je to jediné, co mi po tátovi zůstalo! Protože chci mít jistotu, že až zestárnu, budu mít kam jít! Protože nechci být jen ta stará paní na obtíž!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Lucie se mi vysmála do očí: „Vy starší jste všichni stejní. Myslíte jen na sebe! My mladí máme právo žít po svém!“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nemůžu dál ustupovat.

Zašla jsem za právníkem a nechala si dům pojistit proti převodu bez mého souhlasu. Tomáš se mnou měsíc nemluvil. Lucie mi poslala dlouhý e-mail plný výčitek a urážek.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o svých rozhodnutích i o tom, jestli jsem byla dobrá matka.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň. Já nevím, co mám dělat. Lucie mě tlačí ke zdi. Já tě nechci ztratit.“

„Synku,“ řekla jsem tiše do telefonu, „někdy musíme udělat těžká rozhodnutí. Ale nikdy nesmíš zapomenout na to, kdo jsi a odkud pocházíš.“

Dnes žiju sama v malém bytě po babičce. Dům stojí prázdný – Tomáš s Lucií se odstěhovali do pronájmu v jiném městě. Občas si napíšeme zprávu, ale nic už není jako dřív.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být víc velkorysá? Co byste udělali vy na mém místě?