Můj manžel se rozhádal s mou rodinou: Teď je náš domov rozdělený

„Ne, Lucie, už jsem to řekl stokrát. Tvoje matka sem nevkročí. Ani tvůj bratr. A jestli to nepochopíš, tak si najdi jiný byt.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s čajem. Petr stál naproti mně, oči měl tvrdé a hlas ledový. Bylo to už půl roku, co se všechno změnilo. Předtím jsme byli normální pár – hádali jsme se kvůli maličkostem, smáli se u televize, plánovali dovolenou do Krkonoš. Ale od té jedné večeře, kdy Petr vstal od stolu a práskl dveřmi před mým otcem, je všechno jinak.

Nikdy jsem přesně nepochopila, co se tehdy stalo. Seděli jsme u rodičů v paneláku na Proseku, máma servírovala svíčkovou a táta začal vyprávět historku z práce. Petr se najednou zatvářil kysele, položil příbor a řekl: „Tohle už poslouchat nebudu.“ Pak se zvedl a odešel. Táta zůstal sedět s otevřenou pusou, máma se rozplakala. Já jsem běžela za Petrem na chodbu, ale on jen procedil mezi zuby: „Tvoje rodina mě nikdy nerespektovala.“

Od té chvíle Petr odmítal jakýkoliv kontakt. Když mi máma volala, abych přišla na nedělní oběd, Petr mi zakázal odejít: „Buď jsi se mnou, nebo s nimi.“ Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co přesně se stalo. Petr mi nikdy nevysvětlil, co ho tak rozčílilo. Jen opakoval, že moje rodina je „falešná“ a „neupřímná“.

Začala jsem žít dvojí život. Přes den jsem chodila do práce do knihovny na Letné, kde jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Po večerech jsem doma mlčela, protože každý pokus o rozhovor končil hádkou. Petr byl jinak pozorný – vařil mi kávu, kupoval květiny, plánoval společné víkendy. Ale jakmile jsem zmínila rodinu, změnil se v cizince.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Péťo, prosím tě, řekni mi, co ti táta udělal? Nebo máma? Vždyť tě mají rádi.“

Petr se na mě podíval s takovou bolestí v očích, že jsem na chvíli ztratila řeč. „Nikdy jsi neviděla, jak se na mě dívají? Jak mě soudí? Tvůj bratr mi jednou řekl, že nejsem dost dobrý. A tvoje máma? Pořád mě opravuje, pořád mi radí, jak mám žít. Už toho mám dost.“

Zavládlo ticho. Vzpomněla jsem si na všechny ty drobné poznámky, které máma občas utrousila – „Péťo, neměl bys tolik solit“, „Péťo, oprav si košili“. Nikdy jsem to nebrala vážně. Ale Petr ano.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma mi psala zprávy: „Lucinko, proč nevoláš? Chybíš nám.“ Táta mi poslal email: „Petr je tvrdohlavý, ale my tě máme rádi.“ Bratr mi nabídl, že přijede a všechno si s Petrem vyříká. Ale Petr byl neoblomný.

Jednou jsem se rozhodla, že to risknu. Pozvala jsem mámu na kávu, když měl Petr být v práci. Jenže přišel domů dřív. Vešel do kuchyně, kde jsme seděly, a bez jediného slova odešel do ložnice. Večer mi řekl: „Jestli to uděláš ještě jednou, odejdu.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Jsem špatná dcera, když zůstávám s Petrem? Nebo špatná manželka, když toužím po své rodině? Každý den jsem si psala do deníku: „Co je správné?“

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Lucinko, co se děje? Už tě nevídám s maminkou. Všechno v pořádku?“ Rozbrečela jsem se přímo před ní. Paní Novotná mě objala a řekla: „Někdy musíme bojovat za to, co máme rádi. I když to bolí.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce, abych si utřídila myšlenky. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme s Petrem kdysi snili o velké rodině, o dětech, které budou běhat po zahradě. Teď jsem si nebyla jistá, jestli vůbec chci mít děti v domově, kde vládne ticho a strach.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi: „Musíme najít cestu. Nemůžu žít bez své rodiny. Prosím tě, pojďme na terapii.“

Petr dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Já na žádnou terapii nepůjdu. Buď to přijmeš, nebo ne.“

Seděla jsem v kuchyni, dívala se na prázdný hrnek a přemýšlela, jestli mám sílu odejít. Vzpomněla jsem si na máminy ruce, na tátův smích, na bratrovy hloupé vtipy. A pak na Petrovy oči, když mě poprvé políbil.

Moje srdce je roztržené mezi dvěma světy. Mám právo žít svůj život podle sebe? Nebo bych měla bojovat za smíření? Co byste udělali vy na mém místě?