Láska na sklonku života: Příběh Karla a Boženy

„Karel, ty ses snad zbláznil!“ ozvalo se ostře od stolu, kde seděla moje dcera Jana s hrnkem kávy v ruce. Její oči byly plné nepochopení a možná i strachu. „Vždyť ti je dvaadevadesát! Co si o tobě lidi pomyslí?“

Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se z okna na rozkvetlou zahradu. Vzduch voněl jarem a já cítil, jak mi srdce buší jako klukovi. „Jano, já vím, že je to nečekané. Ale Božena mi dala nový smysl života. Po tolika letech samoty…“

Vzpomínám si, jak jsem Boženu poprvé spatřil v domově důchodců v malé vesnici u Hradce Králové. Seděla na lavičce pod starou lípou, v ruce knihu a na tváři úsměv, který dokázal rozehnat i ty nejčernější mraky. Já tam byl teprve pár týdnů, stále jsem se nemohl smířit s tím, že už nejsem doma, že už nemám komu vařit čaj nebo vyprávět o starých časech. Moje žena Marie zemřela před pěti lety a děti… děti mě navštěvovaly čím dál méně.

Jednoho dne jsem sebral odvahu a přisedl si k Boženě. „Co to čtete?“ zeptal jsem se nesměle. Podívala se na mě těma svýma modrýma očima a řekla: „Básně Jaroslava Seiferta. Víte, že byl taky zamilovaný až do stáří?“

Od té chvíle jsme spolu trávili každý den. Povídali jsme si o všem – o dětství za války, o prvních láskách, o tom, jaké to je přežít vlastní děti nebo ztratit smysl života. Božena byla vdova už patnáct let, její syn emigroval do Kanady a ona zůstala sama. Smáli jsme se spolu i plakali.

Jednou večer, když jsme seděli na lavičce a poslouchali zpěv kosa, mi Božena položila ruku na koleno. „Karle, myslíš, že je možné začít znovu? I když už nám skoro nic nezbývá?“

„Možné to je,“ odpověděl jsem tiše. „Ale musíš chtít.“

A tak jsme chtěli oba.

Když jsem oznámil rodině, že si chci Boženu vzít, nastalo doma peklo. Syn Petr mi volal z Prahy: „Tati, vždyť to není normální! Co když tě ta ženská jen využívá? Máš ještě nějaké úspory?“

„Petře,“ řekl jsem unaveně, „Božena není žádná zlatokopka. Má svůj důchod a nikdy si ode mě nic nevzala.“

Dcera Jana byla ještě tvrdší: „A co když se ti něco stane? Kdo se o tebe postará? Myslíš na nás vůbec?“

V tu chvíli jsem měl chuť křičet: „Myslím na vás celý život! Ale teď chci myslet i na sebe!“ Místo toho jsem jen sklopil hlavu a mlčel.

V domově důchodců to taky nebylo jednoduché. Některé spolubydlící ženy Boženě záviděly, jiní si šeptali za zády: „Podívej se na ně, staří a blbnou.“ Ale my jsme si z toho nic nedělali. Každý den jsme si četli básně, chodili na procházky a plánovali malou svatbu.

Nakonec jsme se rozhodli pro obřad v místní kapličce. Bylo jaro, všude kvetly narcisy a šeříky. Přišli jen nejbližší – pár přátel z domova, moje děti (i když s kyselými obličeji) a jedna vnučka, která mi potají stiskla ruku a zašeptala: „Dědo, přeju ti to.“

Když jsem stál před oltářem vedle Boženy, měl jsem pocit, že se mi vrací mládí. Držel jsem ji za ruku a ona se na mě usmívala tak něžně, až mi zvlhly oči. Kněz pronesl pár slov o lásce a odvaze začít znovu. Pak přišel ten okamžik – první polibek novomanželů.

Byl to polibek plný naděje, bolesti i radosti zároveň. V tu chvíli jsem věděl, že všechno stálo za to – samota, hádky s dětmi i posměšky ostatních.

Po svatbě jsme si dali dort v jídelně domova důchodců. Někteří nám tleskali, jiní jen kroutili hlavou. Ale já byl šťastný.

Dnes sedím u okna našeho malého pokoje a sleduji Boženu, jak zalévá květiny. Její pohyby jsou pomalé, ale stále ladné. Vím, že nám nezbývá mnoho času. Ale každý den je dar.

Někdy přemýšlím: Proč lidé soudí druhé za to, že chtějí být šťastní? Proč je láska ve stáří považována za něco směšného nebo dokonce nepatřičného? Copak nemáme právo milovat až do posledního dechu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za štěstí i proti vůli vlastních dětí?