Mezi dvěma domovy: Rozhodnutí, které mě roztrhalo na kusy

„To nemůžeš myslet vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde ještě před chvílí voněla káva, ale teď se vzduch naplnil napětím. „Maminka nám ty peníze dala, abychom si konečně mohli pořídit vlastní byt. Vždyť už roky žijeme v tom malém pronájmu na Jižáku, kde se sotva vejdeme!“

Petr se na mě podíval s tím svým klidným, ale tvrdohlavým pohledem. „Já vím, Lído. Ale táta je na tom fakt špatně. Po té mrtvici už sám nic nezvládne a barák v Kladně se rozpadá. Když mu nepomůžeme, skončí v nějakém ústavu. Chceš to?“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Tolikrát jsem si představovala, jak budeme s dětmi vybírat záclony do nového bytu, jak konečně nebudeme muset poslouchat hádky sousedů přes tenké stěny. Ale teď… teď mám všechno zahodit?

„A co když to uděláme jinak?“ zkusila jsem opatrně. „Můžeme mu platit pečovatelku, nebo mu pomoct najít menší byt. Nemusíme přece hned všechno obětovat.“

Petr zavrtěl hlavou. „On ten dům nechce opustit. A pečovatelka? Víš, kolik to stojí? Ty peníze od tvojí mámy by mu mohly opravit střechu, koupit polohovací postel…“

Znovu jsem ucítila tu známou bezmoc. Vždycky jsem byla ta, kdo ustupuje. Když jsme se brali, slíbila jsem si, že budu mít svůj hlas. Ale teď, když jde o rodinu, mám pocit, že se můj hlas ztrácí.

Děti mezitím běhaly po bytě a hádaly se o tablet. „Mami, kdy už budeme mít svůj pokoj?“ ptala se Anička, když se zastavila u stolu. Podívala jsem se na ni a srdce mi sevřela vina. Co jim mám říct?

Večer jsem volala mámě. „Lidunko, ty peníze jsou pro vás. Vím, jak těžké to bylo, když jste s Petrem začínali. Chci, abyste měli svůj domov.“

„Já vím, mami… Ale Petr… jeho táta je nemocný a potřebuje pomoc. On by chtěl ty peníze použít na opravu jejich domu.“

Chvíli bylo ticho. Pak máma tiše řekla: „To je těžké, holčičko. Ale nezapomeň, že i tvoje rodina potřebuje domov. Nemůžeš pořád jen dávat.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když Petr nikdy neodpustí, že jsem mu nepomohla? Co když děti nikdy nepoznají, jaké to je mít svůj pokoj?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové v kanceláři řešili, kam pojedou na dovolenou, ale já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Když jsem se vrátila domů, Petr seděl v obýváku a díval se do prázdna.

„Promiň, že jsem na tebe včera křičela,“ začala jsem tiše.

„Já vím, že to není fér,“ řekl Petr. „Ale táta je sám. Brácha se na něj vykašlal, máma umřela… Když mu teď nepomůžeme, kdo to udělá?“

„A co my?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co naše děti? Co já? Už roky všechno odkládáme. Pořád jen čekáme, až bude líp. Ale kdy to bude?“

Petr mlčel. V jeho očích jsem viděla bolest i vztek. „Já nevím,“ zašeptal.

Další dny byly jako zlý sen. Doma jsme spolu skoro nemluvili. Děti cítily napětí a byly neklidné. Jednou večer jsem slyšela, jak Anička šeptá bráškovi: „Myslíš, že se naši rozvedou?“

To mě dorazilo. Sedla jsem si k nim na postel a objala je. „Nebojte se, všechno bude dobré,“ lhala jsem.

Jednoho dne mi volal Petrův bratr Radek. „Hele, Lído, slyšel jsem, že řešíte tátu. Já fakt nemůžu, mám práci v Brně a dvě malé děti… Ale kdybyste něco potřebovali, ozvěte se.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Proč je to vždycky na mně a Petrovi? Proč ostatní můžou žít svoje životy, zatímco my musíme všechno obětovat?

Nakonec jsem svolala rodinnou poradu. Seděli jsme u stolu – já, Petr, děti a dokonce i Radek přijel. „Musíme si promluvit,“ začala jsem. „Nemůžeme všechno hodit na jednu rodinu. Táta potřebuje pomoc, ale my taky. Navrhuju, abychom se složili – každý dá, co může. A zbytek peněz použijeme na naše bydlení.“

Radek se tvářil provinile, ale kývl. Petr dlouho mlčel, pak řekl: „Dobře. Ale chci, abys věděla, že tohle pro mě není lehké.“

„Ani pro mě ne,“ odpověděla jsem.

Nakonec jsme se dohodli. Část peněz šla na opravu domu v Kladně, část jsme si nechali na zálohu na byt. Nebylo to ideální, ale aspoň jsme se přestali hádat.

Dnes už bydlíme v menším bytě na okraji Prahy. Není to ten vysněný domov, ale máme svůj klid. Petrův táta má pečovatelku a dům stojí. Někdy mám pocit, že jsem zradila sama sebe, jindy jsem vděčná, že jsme to zvládli.

Občas si kladu otázku: Je rodina o tom, že se obětujeme jeden pro druhého, nebo bychom měli myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?