Proč bych měla prodat svůj byt, jen aby byla manželova rodina šťastná? – Příběh české ženy o boji za vlastní domov

„Takže ty opravdu odmítáš prodat byt, abychom pomohli Petrovi?“ křičel na mě Martin, můj manžel, zatímco jeho matka seděla v kuchyni a upřeně mě sledovala. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce tříští na tisíc kousků. Byt na Vinohradech, který jsme společně spláceli dvacet let, měl být naše útočiště. A teď po mně chtěli, abych ho prodala, abychom mohli zaplatit dluhy jeho bratra, který se zadlužil kvůli neúspěšnému podnikání.

„Ne, Martine. Už ne. Ten byt je i můj domov. Nechci přijít o všechno, co jsme spolu vybudovali, jen proto, že Petr neumí hospodařit s penězi,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy se všechno změní.

Martin se na mě díval, jako bych ho zradila. Jeho matka, paní Novotná, si povzdechla a začala lamentovat: „Vždyť je to rodina! Jak můžeš být tak sobecká, Jano? Petr je v koncích, exekutor už mu klepe na dveře!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její výčitky. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem ustupovala. Když jsme se brali, slíbila jsem si, že budu stát při Martinovi v dobrém i zlém. Ale nikdy jsem si nemyslela, že to znamená obětovat všechno, co mám, kvůli chybám někoho jiného.

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na fotografie na stěně. Na jedné jsme byli s Martinem na Karlově mostě, smáli jsme se, byli jsme mladí a plní nadějí. Na jiné byl náš syn Tomáš, když šel poprvé do školy. Všechno tohle bych měla opustit kvůli Petrovi? Kvůli jeho dluhům, které si způsobil sám?

Martin se vrátil z kuchyně a posadil se naproti mně. „Jano, prosím tě, pochop to. Když mu nepomůžeme, přijde o všechno. Má dvě malé děti. Co když skončí na ulici?“

„A co my?“ zeptala jsem se. „Myslíš, že když prodáme byt, budeme šťastní? Kde budeme bydlet? Co Tomáš? Má před maturitou, potřebuje klid. Já už nemůžu pořád jen dávat a nic nedostávat.“

Martin mlčel. Věděla jsem, že je rozpolcený. Petr byl jeho mladší bratr, vždycky ho chránil. Ale já už neměla sílu být ta, která všechno zachraňuje.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a e-maily, ale v hlavě mi pořád zněla slova Martinovy matky: „Jsi sobecká.“

Po práci jsem se zastavila u kamarádky Lenky. Seděly jsme u kávy a já jí všechno vyprávěla. „Víš, Jani,“ řekla mi, „tohle není tvoje povinnost. Petr si musí své problémy vyřešit sám. Ty máš právo chránit svůj domov.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno se žena může stát obětí očekávání druhých. Celý život jsem byla ta hodná, ta, co ustoupí, ta, co se obětuje pro rodinu. Ale kde jsem v tom všem já?

Večer přišla další hádka. Martinova matka přivedla i Petra. Seděli jsme u stolu a Petr se na mě díval prosebně: „Jano, já vím, že jsem to zvoral. Ale prosím tě, pomoz mi. Děti nemůžou skončit na ulici.“

„A co moje dítě?“ vybuchla jsem. „Co Tomáš? Co my dva? Proč mám pořád zachraňovat ostatní, když nikdo nezachrání mě?“

Petr sklopil hlavu. Martinova matka začala plakat. Martin mě vzal za ruku: „Jano, já nevím, co mám dělat.“

„Já už to vím,“ řekla jsem tiše. „Nebudu prodávat byt. A jestli to znamená, že mě budete považovat za sobce, tak ať.“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Martin se mnou skoro nemluvil. Tomáš se mě ptal, proč je doma taková atmosféra. „To nic, zlato,“ odpověděla jsem mu a pohladila ho po vlasech.

Jednoho večera mi Martin řekl: „Možná bych měl jít na pár dní k mámě.“ Jen jsem přikývla. Když odešel, rozplakala jsem se. Cítila jsem se sama, ale zároveň svobodná. Poprvé za dvacet let jsem udělala něco jen pro sebe.

Za pár dní mi volala Lenka: „Jani, jsi statečná. Vím, že to bolí, ale udělala jsi správnou věc.“

Martin se po týdnu vrátil domů. Sedli jsme si spolu do kuchyně. „Promiň mi,“ řekl tiše. „Byl jsem nespravedlivý. Petr musí nést odpovědnost za své chyby. Já tě nechci ztratit.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct ne – i když to bolí. Protože pokud nechráníme sami sebe, kdo to udělá za nás?

Možná jsem sobecká… nebo jsem konečně našla odvahu být sama sebou? Co byste udělali vy na mém místě?