Proč mi nikdo nezavolal? – Příběh jedné oslavy a mnoha nevyřčených slov

„Proč jste mi nezavolali? Proč jsem se o oslavě dozvěděla až od sousedky?“ Její hlas zněl tiše, ale v každém slově byla cítit bolest. Stála ve dveřích našeho bytu, ruce křečovitě sevřené kolem kabelky, a já jsem poprvé v životě nevěděla, co říct.

Byla jsem to já, kdo měl všechno na starosti. Oslava desátých narozenin naší Aničky na chalupě v Pošumaví měla být radostná, plná smíchu, dětí, domácího koláče a vůně sena. Všechno jsem plánovala do posledního detailu – pozvánky, dort, hry na zahradě. Jenže v tom shonu, mezi prací, školou a starostmi o malého Filípka, jsem zapomněla na jednu věc. Nebo spíš na jednu osobu. Na Marii, moji tchyni.

Přijela jsem domů pozdě večer, unavená, ale šťastná. Anička usnula v autě s úsměvem na tváři, manžel Tomáš mi pomáhal s taškami. Všechno bylo dokonalé – až do chvíle, kdy druhý den ráno zazvonil telefon. Marie. „Jano, můžu se zastavit?“ zeptala se. V jejím hlase bylo něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Souhlasila jsem, aniž bych tušila, co přijde.

A teď tu stála. „Všichni jste tam byli. I Tomášova sestřenice s rodinou. Jen já ne. To jsem už tak zbytečná?“ Její oči byly zarudlé. Tomáš stál opodál, neschopen slova. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí půda pod nohama.

„Mami, to nebylo schválně…“ začal Tomáš, ale Marie ho přerušila: „Vždyť já jsem pro Aničku upletla svetr! Celý měsíc jsem ho dělala. Myslela jsem, že jí ho dám osobně. Ale asi už o mě nestojíte.“

V hlavě mi vířily výčitky. Věděla jsem, že Marie je citlivá. Po smrti tchána žije sama v paneláku na sídlišti v Plzni. Vždycky se snažila být součástí našeho života, i když to někdy bylo těžké. Její rady mě často rozčilovaly, její návštěvy byly někdy nečekané a dlouhé. Ale nikdy jsem jí nechtěla ublížit.

„Marie, promiňte, byla jsem v jednom kole. Všechno jsem zařizovala na poslední chvíli…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „To je vždycky nějaká výmluva. Když se něco slaví, tak se má rodina sejít. To už dneska neplatí?“

Tomáš se pokusil situaci zachránit: „Mami, příště tě pozveme první. Fakt nás to mrzí.“ Ale Marie jen pokrčila rameny a podívala se na mě s takovou výčitkou, že jsem se málem rozplakala.

„Víš, Jano, když jsem byla mladá, taky jsem měla malé děti a starala se o všechno. Ale nikdy by mě nenapadlo nepozvat babičku. Moje máma byla vždycky u všeho. I když jsme se někdy pohádaly, věděla jsem, že rodina je to nejdůležitější.“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem si přála, aby Marie byla méně přítomná. Kdy jsem si stěžovala Tomášovi, že jeho máma je moc zvědavá, že se plete do výchovy dětí. A teď jsem ji vyřadila úplně.

Marie se zvedla. „Já už půjdu. Nechci vás zdržovat. Aničce ten svetr pošlu poštou. Až bude mít čas, ať mi zavolá.“

Dveře za ní tiše zaklaply. Tomáš si povzdechl a sedl si ke stolu. „Tohle jsme pěkně zvorali,“ řekl tiše. „Měla pravdu. Měli jsme na ni myslet.“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Anička si hrála s novými dárky a ptala se, kdy přijde babička. „Brzy,“ zalhala jsem. Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, proč je tak těžké říct „promiň“. Proč je tak těžké přiznat chybu a napravit ji.

Za pár dní přišel balíček. Svetr pro Aničku, ručně pletený, s malým vzkazem: „Všechno nejlepší, zlatíčko. Babička.“ Anička měla radost, ale já jsem cítila jen tíhu viny.

O týden později jsme se rozhodli Marii navštívit. Cestou v autě bylo ticho. Tomáš držel volant pevněji než obvykle. „Co jí řekneme?“ zeptal se. „Pravdu,“ odpověděla jsem. „Že jsme udělali chybu.“

Marie nás přijala chladně, ale pustila nás dál. Anička jí skočila kolem krku a dětská upřímnost prolomila ledy. Seděli jsme u stolu, pili kávu a poprvé po dlouhé době jsme mluvili otevřeně. O samotě, o strachu ze stárnutí, o tom, jak je těžké nebýt potřebný.

„Jano,“ řekla Marie tiše, „já vím, že máte hodně práce. Ale někdy stačí jen zavolat. Zeptat se, jak se mám. Nechci být na obtíž. Jen chci vědět, že na mě myslíte.“

Od té doby se snažím nezapomínat. Volám častěji, zvu Marii na všechny oslavy, i když to někdy znamená kompromisy a hádky. Vím, že rodina není samozřejmost. Že stačí jedno opomenutí a všechno se může změnit.

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás se cítí zbytečných jen proto, že jsme na ně zapomněli? A kolik slov zůstane nevyřčeno, protože máme strach je vyslovit?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že omluva stačí, nebo je potřeba něco víc?