Moje dcera mi nikdy nepatřila: Poslední jsem se dozvěděla, že čeká dítě

„To snad není pravda,“ šeptám si pro sebe, když mi v ruce vibruje telefon. Zpráva od sousedky: „Gratuluji k vnoučeti! To je krásná novina.“ Zůstanu stát uprostřed kuchyně, v ruce ještě mokrý hrnek od kávy. Vnouče? Jaké vnouče? Moje dcera mi nic neřekla. V tu chvíli se mi rozbuší srdce a v hlavě mi víří jediná otázka: Proč jsem poslední, kdo se to dozvídá?

Zavolám jí. „Ahoj, Aničko, můžu s tebou mluvit?“ slyším svůj hlas, jak se třese. Na druhém konci je chvíli ticho. „Ahoj mami… teď nemůžu, jsme u Jany na obědě.“ Jana. Její tchyně. Ta, která jí peče bábovky a zve ji na víkendy na chalupu do Křivoklátu. Ta, která ji objímá, když má špatný den. Já jsem pro Aničku vždycky byla jen ta, co přijde pozdě z práce a rychle ohřeje večeři.

Když byla malá, snažila jsem se. Po rozvodu jsem dělala dvě práce, abychom měly na nájem a školní výlety. Večer jsem padala únavou a ona si hrála tiše v koutě s panenkami. Nikdy nebyla dítě, které by se mi svěřovalo. Když přišla puberta, zavřela se do sebe úplně. „Mami, nech mě být,“ říkala často a já to respektovala – nebo jsem si to aspoň myslela.

Teď stojím v prázdném bytě a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Proč mi Anička neřekla o svém těhotenství? Proč šla nejdřív za Janou? Vždyť já jsem její matka! Vzpomínám si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí chtěla říct, že ji mám ráda, ale místo toho jsem jen zamumlala něco o domácích úkolech nebo o tom, že musí jít spát.

Odpoledne mi volá sestra. „Slyšela jsi to? Anička čeká miminko! Jana už to roztroubila po celé vesnici.“ V očích mě pálí slzy. „Já… já to slyším poprvé,“ přiznávám tiše. „To snad není možné,“ diví se sestra. „Vždyť jste rodina.“

Večer sedím u stolu a přehrávám si v hlavě všechny ty roky. Jak jsem Aničku nikdy neobjala jen tak. Jak jsem jí nikdy neřekla, že na ni myslím i v práci. Jak jsem jí nikdy nepekla bábovku – protože na to nebyl čas. Vždycky jsem si myslela, že peníze a jistota jsou to nejdůležitější. Ale teď mám pocit, že jsem jí nedala to hlavní – pocit bezpečí a lásky.

Druhý den ráno sbírám odvahu a jedu za ní do bytu na Jižním Městě. Otevře mi její muž Petr. „Jé, ahoj paní Nováková! Anička je v kuchyni.“ Slyším smích – ženský hlas, který nepatří mé dceři. Jana tam sedí u stolu a krájí ovoce do jogurtu.

„Ahoj mami,“ řekne Anička rozpačitě a pohladí si bříško. Ještě ani nemá pořádné bříško – a přesto už má kolem sebe tolik lidí, kteří ji podporují. Kromě mě.

„Chtěla jsem ti pogratulovat,“ začnu opatrně. Jana se usměje: „Je to nádhera, viďte? Už plánujeme výbavičku.“

Cítím se jako vetřelec ve vlastním životě. „Aničko… proč jsi mi to neřekla?“ ptám se tiše.

Podívá se na mě smutnýma očima. „Mami… já nevěděla jak. Máš pořád tolik práce… a Jana tu byla hned.“

„Ale já bych tu byla taky!“ vyhrknu zoufale.

„Já vím…“ šeptne Anička. „Ale ty jsi vždycky byla tak daleko.“

Jana vstane a položí mi ruku na rameno: „Nezlobte se na ni. Každý máme jinou cestu k dětem.“

Cestou domů mi v hlavě zní její slova. Každý máme jinou cestu k dětem… Ale proč ta moje vede pořád jen kolem a nikdy ne přímo k srdci mé dcery?

Doma sedím u okna a sleduji déšť stékající po skle. Přemýšlím, jestli je ještě šance něco změnit. Jestli dokážu být lepší babičkou než matkou. Jestli mi Anička někdy odpustí, že jsem byla vždycky jen ta vzdálená postava v jejím životě.

Možná je pozdě začít znovu… ale možná právě teď mám poslední šanci.

Co myslíte? Dá se napravit vztah mezi matkou a dcerou i po tolika letech mlčení? Nebo už je všechno ztracené?