„Jsem na mateřské, ne zdarma chůva“: Příběh jedné matky mezi povinností a hranicemi

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřiknu, když se v kuchyni rozléhá pláč naší malé Aničky a do toho mi manžel podává telefon. „Maminka říká, že bys mohla dneska pohlídat Klárku. Ségra má nějaké vyřizování.“ Jeho hlas je klidný, jako by šlo o samozřejmost. Já ale cítím, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc.

„Já jsem na mateřské, ne zdarma chůva pro celou rodinu!“ vyhrknu a cítím, jak mi do očí stoupají slzy. Anička se mezitím rozplakala ještě víc. Všechno se ve mně pere – pocit povinnosti vůči rodině, touha být dobrou manželkou, ale hlavně únava, která mě už týdny drtí.

Petr jen pokrčí rameny. „Vždyť jsi doma, Jani. Klárka je hodná, zabaví se s Aničkou. Aspoň si popovídáte.“

Popovídáme? Kdy naposledy jsem si vůbec popovídala sama se sebou? Kdy jsem naposledy měla chvíli klidu? Všichni kolem mě mají pocit, že mateřská je dovolená. Ale já mám pocit, že se topím. Každý den stejný kolotoč – kojení, přebalování, uspávání, vaření, praní. A do toho očekávání, že budu vždycky ochotná pomoci.

„A kdo pomůže mně?“ zašeptám spíš sama pro sebe. Petr to neslyší nebo nechce slyšet. Už zase zírá do mobilu a já mám chuť s tím vším praštit.

Vzpomínám si na rozhovor s mamkou před týdnem. „Janičko, my jsme to taky zvládly. Děti byly všude, pomáhaly jsme si navzájem. To dneska mladí pořád něco řeší.“ Jenže já mám pocit, že už nemám co dávat.

Klárka přijde odpoledne. Je jí pět a je to živé stříbro. Anička zrovna usne a já doufám v pár minut ticha. Klárka ale začne tahat za hračky a Anička se znovu probudí s pláčem. Snažím se být trpělivá, ale cítím, jak mi tečou nervy.

„Teto Jani, můžu si pustit pohádku?“ ptá se Klárka a já jí bezmyšlenkovitě podávám tablet. Vím, že bych měla být lepší teta – hrát si s ní, povídat si. Ale jsem vyčerpaná. Mám chuť utéct na balkon a prostě jen dýchat.

Večer přijde švagrová Lenka. „Děkuju moc, Jani! Ty jsi zlatá.“ Usměje se na mě a já cítím vinu i vztek zároveň. Proč mám pocit, že jsem selhala? Proč mám pocit, že jsem zase zapomněla na sebe?

Petr večer přijde do ložnice a lehne si vedle mě. „Jsi naštvaná?“ zeptá se tiše.

„Jsem unavená,“ odpovím popravdě.

„Všichni říkají, že jsi skvělá máma,“ snaží se mě uklidnit.

„Ale já už nemůžu být skvělá pro všechny,“ šeptám a slzy mi stékají po tváři.

Další dny jsou podobné. Každý má nějakou prosbu – babička potřebuje nakoupit, sousedka poprosí o hlídání syna na hodinu, protože musí k zubaři. Všichni předpokládají, že mám čas a energii. Jenže já už nemám ani jedno.

Jednou večer sedím u stolu s Petrem a konečně se odhodlám říct to nahlas: „Potřebuju pomoct. Potřebuju čas pro sebe. Nejsem stroj.“

Petr chvíli mlčí. „Já vím, Jani… Jenže já taky nevím jak…“

A tak spolu mlčíme. Je to těžké přiznat – sobě i druhým – že mám své limity. Že nechci být jen ta hodná holka pro všechny.

Začínám si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co mě těší a co mě trápí. Pomalu zjišťuju, že nejsem sama – na internetu čtu příběhy jiných matek. V diskuzích na Modrém koníkovi vidím stejné otázky: Jak říct ne? Jak si udržet hranice? Jak nebýt jen služka?

Jednoho dne přijde Lenka s prosbou o další hlídání. Tentokrát se nadechnu a řeknu: „Promiň, dneska to nejde.“ Vidím překvapení v jejích očích – možná i trochu zklamání. Ale já cítím úlevu.

Večer mi Petr řekne: „Jsem na tebe pyšný.“ A já poprvé po dlouhé době cítím sama sebe.

Možná nejsem dokonalá máma ani teta ani snacha. Ale jsem člověk. A mám právo na své hranice.

Kolik z vás tohle zažívá? Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a vlastním štěstím? Napište mi svůj názor – nejsem v tom sama?