Vánoční zázrak v Ostravě: Když se život zastaví a znovu rozběhne

„Proč nepláče? Proč nepláče?!“ křičela jsem zoufale, zatímco mi sestra tiskla ruku. V porodním sále ostravské nemocnice bylo najednou až příliš ticho. Všichni kolem mě pobíhali, slyšela jsem jen útržky slov: „Není puls… resuscitace… rychle!“ Můj muž Petr stál u dveří, bledý jako stěna, a já jsem v jeho očích viděla stejný strach, jaký mě svíral za srdce.

Bylo 24. prosince, Štědrý den, a já jsem si celý těhotenství představovala, jak budeme doma u stromečku s naším prvním synem. Místo toho jsem ležela na studeném lůžku a sledovala, jak se kolem malého tělíčka mého Matěje sklánějí lékaři. „Dýchej, prosím tě, dýchej!“ šeptala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.

„Paní Novotná, musíte být silná,“ řekla mi doktorka Šárka, když mě odváděli na pokoj. „Děláme, co můžeme.“ Ale já jsem věděla, že to znamená jediné – že můj syn možná nikdy neotevře oči.

Petr se mnou seděl v nemocničním pokoji a mlčky držel mou ruku. Venku padal sníh a já jsem cítila, jak se mi hroutí celý svět. V hlavě mi běžely všechny ty sny o společných Vánocích, o prvních krůčcích, o tom, jak ho budu učit jezdit na kole. Najednou to všechno bylo pryč.

Po hodině přišla sestra. „Pojďte za mnou,“ řekla tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Vešli jsme na novorozeneckou JIPku. Matěj ležel v inkubátoru, obklopený hadičkami a přístroji. Lékařka se na nás podívala a řekla: „Vaše dítě se narodilo bez srdeční činnosti. Ale po několika minutách resuscitace jsme zachytili slabý puls.“

Rozplakala jsem se. Petr mě objal a poprvé za celý den jsme si dovolili doufat. „Ještě není vyhráno,“ pokračovala lékařka. „Musíme počkat, jak se bude vyvíjet.“

Následující dny byly jako zlý sen. Každé pípnutí monitoru mě děsilo. Každý den jsem seděla u inkubátoru a zpívala Matějovi koledy, i když nevím, jestli mě slyšel. Petr mi nosil do nemocnice teplý čaj a snažil se být silný, ale v noci jsem ho slyšela plakat na chodbě. Moje maminka mi volala každý večer a modlila se za nás.

Jednou v noci jsem usnula s hlavou opřenou o sklo inkubátoru. Zdálo se mi o tom, jak Matěj běží po zahradě u babičky v Opavě a směje se. Probudila mě sestra: „Paní Novotná, Matěj začal sám dýchat.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to poprvé, co jsem viděla lékaře usmívat se.

Další dny byly plné malých vítězství – první pohyb ručičky, první otevření očí. Každý den jsem děkovala všem svatým a lékařům za to, že se stal zázrak. Na Silvestra nám dovolili vzít Matěje domů. Když jsme ho nesli v autosedačce přes zasněžené parkoviště, měla jsem pocit, že neseme celý svět.

Doma jsme rozbalili dárky, které na nás čekaly pod stromečkem. Matěj spal v postýlce a já jsem ho pozorovala s takovou láskou a vděčností, jakou jsem nikdy předtím necítila. Petr mi podal ruku a řekl: „Tohle jsou ty pravé Vánoce.“

Od té doby si každý den připomínám, jak je život křehký. Matěj je dnes zdravý kluk, který miluje vláčky a čokoládu. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci a strachu – a na to, jak se zázraky někdy dějí i v Ostravě, ne jen v pohádkách.

Někdy přemýšlím: Co by se stalo, kdybychom ztratili naději? Kolik z nás už někdy zažilo chvíli, kdy se všechno zdálo ztracené? Máte i vy svůj malý zázrak?