Co když dítě nikdy nepřijde?

„Petro, kdybychom měli dítě, všechno by bylo jinak. Fakt bych začal makat, slibuju.“

Sedím u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vlažným čajem, a dívám se na Tomáše, jak se opírá o linku a vyhýbá se mému pohledu. Už po několikáté během posledních měsíců slyším tuhle větu. Vždycky, když přijde řeč na peníze, na naši budoucnost, na to, že jeho plat pokryje sotva nájem a já tahám druhou půlku domácnosti. Vždycky stejná písnička: „Až budeme mít dítě, všechno se změní.“

„A co když dítě nikdy nepřijde?“ vyhrkne ze mě dřív, než to stihnu zastavit. Tomáš se zarazí, v očích mu probleskne něco mezi překvapením a uražeností.

„Proč by nepřišlo? Vždyť jsme mladí, zdraví…“

„To není jisté. A i kdyby přišlo, proč bychom měli čekat na dítě, abys začal brát život vážně?“

Tomáš si povzdechne a sedne si naproti mně. „Petro, já prostě potřebuju nějaký impuls. Něco, co mě nakopne. Práce mě nebaví, ale kdybych věděl, že na mně závisí někdo další…“

Mlčím. V hlavě mi víří myšlenky. Už dva roky jsme spolu – rok jsme chodili, pak jsme se vzali. Všichni říkali, že jsme ukvapený, ale já byla zamilovaná. Tomáš byl vtipný, laskavý, uměl mě rozesmát. Jenže teď… teď mám pocit, že jsem v pasti. Pracuju jako zdravotní sestra v nemocnici na Bulovce, dvanáctky, noční, někdy i víkendy. Tomáš dělá skladníka v Hornbachu, ale často si bere jen půl úvazku, prý aby měl čas na sebe. Na své koníčky. Na mě.

Jenže já už nechci být ta, co všechno táhne. Když přijdu domů po noční, Tomáš ještě spí. Když mám volno, on je s kamarády na fotbale nebo hraje na počítači. Peníze nám sotva vystačí. O dovolené si můžeme nechat jen zdát. A teď bych měla přivést dítě do téhle nejistoty?

Moje máma mi pořád říká: „Petruško, děti jsou požehnání. Tomáš se změní, uvidíš.“ Ale já nevěřím. Vidím, jak táta celý život dřel, aby nás uživil, a máma byla doma s námi. Jenže doba je jiná. Nájem v Praze je šílený, ceny rostou a já mám strach. Strach, že Tomáš nikdy nedospěje. Strach, že zůstanu sama na všechno.

Jednou večer, když Tomáš zase přijde pozdě domů, sedím na gauči a čekám na něj. „Musíme si promluvit,“ řeknu, sotva vejde do dveří.

„Zase?“ protočí oči a odhodí batoh do kouta.

„Ano. Takhle to dál nejde. Já už nemůžu. Jsem unavená. Chci vědět, co bude dál. Jestli se na tebe můžu spolehnout.“

Tomáš se posadí vedle mě a chvíli mlčí. „Petro, já tě miluju. Ale prostě… nevím, jak se změnit. Fakt si myslím, že dítě by mi dalo smysl.“

„A co když ne? Co když se narodí a ty budeš stejný? Co když budu muset všechno zvládat sama?“

Tomáš se zamračí. „To se nestane. Fakt ne.“

Ale já mu nevěřím. Vidím, jak se vyhýbá odpovědnosti. Jak se schovává za sliby. A začínám si uvědomovat, že možná čekám na něco, co nikdy nepřijde.

Dny plynou. Snažím se s Tomášem mluvit, ale vždycky to skončí hádkou. On tvrdí, že ho dusím, že mu nevěřím. Já mu říkám, že potřebuju jistotu. Že nechci dítě jen proto, aby se změnil. Chci dítě, protože ho chci. Protože jsme na to připravení. Ale my nejsme.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Tomáše, jak sedí u počítače a hraje hry. Všude nepořádek, nádobí ve dřezu, prádlo nevyprané. „Tomáši, proč mi nepomůžeš? Proč je ti všechno jedno?“ vybuchnu.

On se otočí, v očích má vztek. „Protože mě pořád jen kritizuješ! Nikdy nejsem dost dobrej!“

„Já po tobě nechci zázraky! Jen trochu snahy! Chci vědět, že se na tebe můžu spolehnout!“

Tomáš vstane a bouchne dveřmi. Zůstanu sama v tichém bytě a rozbrečím se. Připadám si zrazená. Sama. Ztracená.

Začnu přemýšlet, jestli má naše manželství smysl. Jestli má cenu čekat, až se Tomáš změní. Jestli má cenu přivádět dítě do světa, kde není jistota, kde není láska, jen výčitky a sliby.

Jednou večer mi zavolá kamarádka Jana. „Petro, pojď ven. Potřebuješ se odreagovat.“

Sejdeme se v kavárně na Letné. Povídáme si dlouho do noci. Jana mi říká: „Víš, že nemusíš být s někým, kdo tě stahuje dolů? Že si zasloužíš víc?“

Poprvé mě napadne, že má pravdu. Že možná čekám na zázrak, který nikdy nepřijde. Že musím začít myslet na sebe.

Když se vrátím domů, Tomáš už spí. Dívám se na něj a cítím smutek i úlevu zároveň. Možná je čas přestat čekat. Možná je čas vzít život do vlastních rukou.

Ráno mu řeknu: „Tomáši, já už dál nemůžu žít v nejistotě. Potřebuju partnera, ne další dítě, o které se musím starat.“

Tomáš mlčí. Dívá se na mě dlouho, pak jen tiše odejde do práce.

Sedím v kuchyni a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije s mužem, který slibuje změnu, ale nikdy ji neudělá? Kolik z nás čeká na dítě, které má všechno zachránit? A co když to dítě nikdy nepřijde – nebo když přijde a nic se nezmění?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu čekat na zázrak, nebo je lepší vzít život do vlastních rukou?