Když můj syn David přivedl nevěstu domů: Zkouška mateřského srdce

„To snad nemyslíš vážně, Davide!“ vyhrkla jsem, když se dveře našeho bytu na pražském sídlišti rozletěly a můj jediný syn stál ve dveřích s cizí dívkou za ruku. Byla drobná, s tmavými vlasy a očima, které se mi ani neodvážily podívat do tváře. „Mami, tohle je Jana. Moje žena,“ řekl David a v jeho hlase jsem slyšela směs hrdosti a nervozity.

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Žena? Vždyť mu je teprve dvacet tři! A já jsem o žádné Janě nikdy neslyšela. Všechno se mi v hlavě roztočilo – vzpomněla jsem si na jeho dětství, na to, jak jsme spolu byli sami, když nás jeho otec opustil, na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být mu matkou i otcem zároveň. A teď mi ho někdo bere.

„Dobrý den,“ pípla Jana a nervózně si uhladila sukni. „Já… vím, že je to nečekané.“

„To je slabé slovo,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se ovládnout. David se na mě podíval s prosebným výrazem. „Mami, prosím tě, dej nám šanci. Vím, že je to rychlé, ale my se milujeme.“

Sedli jsme si do obýváku, kde ještě voněla káva, kterou jsem si před chvílí uvařila. Jana seděla na kraji gauče, ruce v klíně, a David ji držel za rameno. Všechno ve mně křičelo, že tohle je špatně. Že mi něco tajil, že mě zradil. Ale zároveň jsem v jeho očích viděla stejnou nejistotu, jakou měl jako malý kluk, když se bál, že ho nechám samotného ve školce.

„Jak dlouho se znáte?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

„Rok,“ odpověděl David. „Ale… vzali jsme se minulý týden. V Brně. Chtěli jsme ti to říct osobně.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale něco mě drželo. Možná to byla mateřská láska, možná jen zvědavost. „A proč tak narychlo?“

Jana se podívala na Davida a pak na mě. „Čekáme miminko,“ zašeptala.

Všechno se ve mně sevřelo. Vzpomněla jsem si na vlastní mládí, na to, jak mě rodiče vyhodili z domu, když jsem čekala Davida. Jak jsem byla sama, bez podpory, bez lásky. A teď jsem měla možnost být jiná. Ale místo toho jsem cítila jen zlost a strach.

„A co škola, Davide? Co práce? Jak to chcete zvládnout?“ vyhrkla jsem.

David se narovnal. „Mami, mám práci v IT firmě. Jana studuje dálkově. Zvládneme to. Ale potřebujeme tě.“

Ta poslední věta mě zasáhla nejvíc. Potřebujeme tě. Najednou jsem si uvědomila, že nejde jen o mě. Že jde o rodinu, kterou můžu získat – nebo ztratit.

Následující týdny byly plné napětí. Jana se snažila zapadnout, pomáhala mi v kuchyni, ptala se na recepty na svíčkovou a bramborový salát, ale já jsem ji pořád viděla jako vetřelce. David byl mezi námi jako most, který se každou chvíli mohl zhroutit. Jednou večer, když jsem slyšela, jak se v jejich pokoji hádají, jsem se přistihla, že jim přeju, aby to nevyšlo. Hned jsem se za tu myšlenku zastyděla.

Jednoho dne mi Jana pomáhala s pečením bábovky. Najednou se rozplakala. „Paní Novotná, já vím, že mě nemáte ráda. Ale já Davida miluju. A chci, abyste byla součástí našeho života.“

Stála jsem tam, s rukama od těsta, a nevěděla, co říct. Vzpomněla jsem si na svou tchyni, která mě nikdy nepřijala. Na to, jak jsem toužila po uznání a lásce. A najednou jsem pochopila, že mám možnost ten kruh přerušit.

Objala jsem Janu a obě jsme plakaly. „Já se bojím,“ přiznala jsem. „Bojím se, že ztratím syna. Že už nebudu důležitá.“

Jana mě pevně stiskla. „Ale vy jste jeho máma. Nikdo vás nemůže nahradit.“

Od té chvíle se něco změnilo. Začala jsem Janu brát jako dceru, kterou jsem nikdy neměla. Pomáhala jsem jí s výbavičkou pro miminko, chodily jsme spolu na procházky do Stromovky a povídaly si o životě. David byl šťastný a já jsem cítila, že rodina může mít mnoho podob.

Když se narodila malá Anička, držela jsem ji v náručí a slzy mi tekly po tváři. Uvědomila jsem si, že mateřská láska není o vlastnictví, ale o schopnosti pustit a přijmout nové.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Byla jsem dost dobrá máma? A co byste udělali vy na mém místě?