Nevyslovené tajemství chladného jitra

„Proboha, ten pes už zase štěká! Tomáši, běž se tam podívat, nebo se z toho zblázním!“ Jana sedí na posteli, oči má zarudlé od nevyspání, a já cítím, jak mi v hlavě pulzuje vztek i únava. Ještě včera jsme se hádali kvůli penězům, dneska nás budí cizí pes. Všechno se na mě sype. Vstanu, obleču si tepláky a vyjdu na balkon. Za panelákem, v trávě mezi popelnicemi a starou prolézačkou, pobíhá malý černý pes a zoufale kňučí. Nikde nikdo.

„Někdo ho tu nechal,“ zamumlám a Jana jen mávne rukou: „To je dneska normální, lidi jsou bezcitní.“ Ale v jejím hlase je něco, co mě zarazí. Smutek? Výčitka? Nechci to řešit, mám dost svých starostí. Přesto se převléknu a jdu dolů. Pes se ke mně rozběhne, vrtí ocasem, ale v očích má strach. Když ho pohladím, všimnu si, že má na obojku jmenovku: „Bára“.

„Bára? To je zvláštní jméno pro psa,“ říkám nahlas, ale v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí vzpomínka. Moje sestra, která před lety zmizela z našeho života, měla psa jménem Bára. Ale to je přece nesmysl, ten pes už musí být dávno mrtvý. Snažím se tu myšlenku zahnat, ale něco mě nutí vzít Báru domů. Jana protestuje, že máme dost starostí, ale když vidí, jak se pes třese, přinese mu deku a misku s vodou.

Celý den je Jana nervózní, vyhýbá se mým pohledům a pořád něco hledá v mobilu. Večer, když Bára usne u topení, se jí zeptám: „Proč jsi tak rozhozená? Ten pes ti něco připomíná?“ Jana se na mě podívá a v očích má slzy. „Tomáši, já ti musím něco říct…“

Ztuhnu. Vím, že v našem manželství je něco nevyřčeného, ale nikdy jsem neměl odvahu se ptát. Jana začne vyprávět: „Pamatuješ si na tu noc před třemi lety, kdy jsem ti řekla, že jdu za kamarádkou? Ve skutečnosti jsem jela za tvou sestrou. Byla na tom špatně, měla problémy s drogami, bála se, že tě zklame. Prosila mě, abych ti nic neříkala. Ten pes… to je opravdu její Bára. Tvoje sestra je mrtvá, Tomáši. Před měsícem ji našli v opuštěném domě v Líšni. Báru jsem vzala k nám, ale bála jsem se ti to říct. Nechtěla jsem ti ublížit.“

Cítím, jak se mi hroutí svět. Všechno, co jsem si o Janě myslel, o své rodině, o sobě, je najednou pryč. „Proč jsi mi to neřekla?“ zařvu. Jana se rozpláče: „Chtěla jsem tě chránit. Věděla jsem, že bys to nezvládl.“

Mlčím. V hlavě mi běží obrazy z dětství, hádky s rodiči, útěk sestry z domu, její smích, když jsme spolu běhali po sídlišti. A teď je pryč. A já jsem to nevěděl. „Měl jsem jí zavolat, měl jsem ji hledat…“ šeptám. Jana mě obejme, ale já cítím jen prázdno.

Dny plynou. Bára se stává součástí našeho bytu, ale mezi mnou a Janou je ticho. Každý večer sedím na balkoně, dívám se do tmy a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Jednou večer přijde Jana a tiše řekne: „Měla bys jet za rodiči. Musí to vědět.“

Cesta do rodného domu je jako cesta do minulosti. Otec sedí u televize, matka plete. Když jim to řeknu, matka se rozpláče a otec jen mlčky odejde na balkon. Nikdo nemluví. Všichni jsme selhali. Všichni jsme se báli pravdy.

Po týdnu se Jana pokusí o rozhovor: „Tomáši, já vím, že jsi na mě naštvaný. Ale udělala jsem to z lásky. Tvoje sestra tě milovala, ale bála se, že ji odsoudíš.“

Dívám se na Báru, která mi spí u nohou, a poprvé po dlouhé době cítím něco jako klid. Možná je čas odpustit. Sestře, Janě, sobě. Možná je čas začít znovu.

Ale jak se odpouští něco, co už nejde vzít zpět? Jak se žije s tím, že jsme si neřekli to nejdůležitější? Co byste udělali vy na mém místě?