Probuď se a uvař mi kávu: Jak bratr mého muže rozvrátil náš domov

„Probuď se a uvař mi kávu,“ ozvalo se z obýváku, ještě než jsem otevřela oči. Bylo půl sedmé ráno a já cítila, jak mi v žilách stoupá vztek. To nebyl můj manžel Petr, ten by mi nikdy takhle neporoučel. To byl jeho bratr, Martin, který se k nám před dvěma týdny nastěhoval s tím, že „jen na víkend potřebuje přespat“. Od té doby se z našeho bytu stalo jeho útočiště a z mého života chaos.

„Martine, je sobota, mohla bych ještě chvíli spát?“ ozvala jsem se tiše, ale v odpověď jsem slyšela jen jeho podrážděné odfrknutí. „Když už tu bydlím, aspoň bys mohla být trochu pohostinná, ne?“

Petr se v posteli neklidně pohnul. Věděla jsem, že ho to trápí, ale nikdy mi neřekl, že by s tím chtěl něco dělat. Martin byl jeho mladší bratr, vždycky trochu problémový, ale Petr měl pocit, že mu musí pomáhat. Jenže já jsem se začínala cítit jako služka ve vlastním domě.

Ten den jsem vstala, uvařila kávu a snažila se ignorovat Martinovy poznámky o tom, jak je všechno lepší u jejich mámy. Když jsem se vrátila do ložnice, Petr se na mě omluvně podíval. „Promiň, vím, že je to těžké. Ale Martin teď nemá kam jít.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Mám pocit, že už tu nejsem doma. On mi bere klid, soukromí, všechno.“

Petr se na chvíli odmlčel. „Je to jen na chvíli. Prosím, vydrž to.“

Ale chvíle se protahovala. Martin si začal zvát kamarády, kouřili na balkoně, smáli se do noci. Všude byly jeho věci, v lednici mizelo jídlo, které jsem koupila na celý týden. Když jsem se ozvala, že bych ráda trochu klidu, Martin se mi vysmál: „To je život, švagrová. Musíš se naučit přizpůsobit.“

Jednou večer jsem přišla domů z práce a našla Martina, jak sedí v mém křesle, nohy na stole, a sleduje televizi. „Můžeš mi podat pivo?“ houkl na mě, aniž by odtrhl oči od obrazovky. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

„Martine, tohle je můj domov. Nechci, abys mi tady poroučel.“

Zasmál se. „Ale no tak, vždyť jsme rodina.“

„Rodina si má pomáhat, ne se využívat,“ odpověděla jsem a poprvé jsem viděla, že ho to zaskočilo.

Večer jsem si sedla s Petrem. „Musíme si promluvit. Tohle už nejde. Jsem unavená, cítím se odstrčená. Chci zpátky svůj život.“

Petr mlčel dlouho. „Máš pravdu. Já jen… bojím se, že když ho vyhodím, už se mnou nikdy nebude mluvit.“

„A co když já už s tebou nebudu chtít žít?“ zeptala jsem se tiše.

Tohle byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že musím bojovat nejen za svůj domov, ale i za sebe. Další den ráno jsem Martina zastihla v kuchyni.

„Martine, potřebuju, abys odešel. Dneska. Už to dál nejde.“

Podíval se na mě s úšklebkem. „A co Petr? Ten mě tu chce.“

„Petr je můj manžel, ale tohle je i můj domov. A já už tohle nechci. Pokud tě Petr nechá zůstat, odejdu já.“

Martin chvíli mlčel, pak se zvedl a odešel do pokoje. Večer přišel Petr domů a našel mě balit tašku.

„Co to děláš?“

„Jestli tu Martin zůstane, já odejdu. Už nemůžu.“

Petr se na mě dlouho díval. Pak šel za Martinem. Slyšela jsem jejich hádku, křik, bouchání dveří. Nakonec Martin vyšel ven s batohem na zádech a beze slova odešel.

Sedla jsem si na gauč a rozplakala se. Petr si ke mně přisedl a objal mě. „Promiň. Měl jsem to řešit dřív.“

Od té doby je u nás ticho. Ale něco se změnilo. Vím, že jsem dokázala říct dost. Že mám právo na svůj klid a respekt.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Proč je tak těžké nastavit hranice i v rodině? A kolik toho jsme ochotni obětovat, než si uvědomíme, že máme právo říct ne?