Vůně cizích parfémů: Příběh jedné výroční noci

„Kde jsi byl tak dlouho?“ vyhrkla jsem, sotva Tomáš zavřel dveře. V obýváku bylo šero, jen světlo z ulice kreslilo na stěnách stíny. Seděla jsem na pohovce, v ruce sklenku s vínem, které už dávno ztratilo chuť. Hodiny na stěně odbíjely půlnoc, naše výročí už bylo skoro pryč.

Tomáš se ani nezastavil. Sundal kabát, položil klíče na komodu a s povzdechem se na mě podíval. „Měl jsem poradu, protáhlo se to. Promiň, Zuzano.“

Ale já už v tu chvíli věděla, že lže. Vzduch byl prosycený těžkým, sladkým parfémem, který jsem nikdy předtím necítila. Nebyl to jeho obvyklý deodorant, nebyla to ani vůně kanceláře nebo tramvaje. Byla to vůně ženy.

„Tohle je tvoje omluva? V den našeho výročí?“ hlas se mi třásl, ale snažila jsem se ovládnout. „A co ten parfém? To je taky z porady?“

Tomáš se zarazil. Na vteřinu jsem zahlédla v jeho očích strach, ale rychle ho nahradila podrážděnost. „Zuzano, prosím tě, nezačínej. Jsem unavený.“

„Nezačínej?“ Zvedla jsem se z pohovky, víno se mi rozlilo po dlani. „Víš, kolik nocí jsem tu čekala? Kolikrát jsem ti věřila, když jsi říkal, že jsi v práci? A dneska, když máme výročí, přijdeš domů a voníš jako cizí ženská!“

Tomáš mlčel. Věděl, že nemá smysl zapírat. Vzduch mezi námi byl hustý, napětí by se dalo krájet. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – první rande v kavárně na Národní, společné stěhování do našeho bytu v Holešovicích, hádky i smíření. Všechno se mi teď zdálo vzdálené a cizí.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše. „Řekni mi to do očí.“

Tomáš si sedl naproti mně, hlavu v dlaních. „To není tak, jak si myslíš…“

„Tak jak to je?“ skočila jsem mu do řeči. „Chci slyšet pravdu. Dlužím si to.“

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš zvedl hlavu a podíval se na mě. „Jmenuje se Petra. Pracuje se mnou. Začalo to nevinně, jen jsme si povídali…“

Zavřela jsem oči. Všechno ve mně křičelo, chtěla jsem ho vyhodit, rozbít něco, utéct. Ale místo toho jsem jen seděla a poslouchala, jak mi Tomáš vypráví o Petře, o tom, jak se cítil osamělý, jak jsme se prý odcizili. Každé jeho slovo mě bodalo do srdce.

„A co já?“ zašeptala jsem. „Já jsem tu byla pořád. Čekala jsem na tebe, snažila se…“

Tomáš se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zlomeného. „Nevím, co mám dělat. Nechci tě ztratit, ale nevím, jestli to ještě dokážu napravit.“

Seděli jsme tam dlouho. Venku začalo pršet, kapky bubnovaly na parapet. V hlavě mi vířily myšlenky – co řeknu rodičům, co řeknu kamarádkám, co bude s naším bytem, s našimi plány na dítě, které jsme odkládali, protože Tomáš prý neměl čas.

Druhý den ráno jsem se probudila sama. Tomáš odešel do práce, nebo možná za Petrou. V kuchyni jsem našla lístek: „Promiň. Musím si to urovnat v hlavě. Tomáš.“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala mi maminka, ptala se, jak jsme slavili výročí. Lhala jsem jí, že jsme byli na večeři. Nechtěla jsem slyšet její povzdech, její „já ti to říkala“.

Večer jsem šla ven, jen tak bloudit po Praze. Procházela jsem kolem Vltavy, dívala se na rozsvícené Karlovo most a přemýšlela, kdy se všechno pokazilo. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku na Malé Straně, na Tomášův úsměv, když mi slíbil věrnost.

Zastavila jsem se u lavičky a rozplakala se. Najednou vedle mě sedla cizí žena. „Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Ne,“ přiznala jsem. „Můj muž mě podvedl.“

Žena se smutně usmála. „To znám. Ale věřte mi, že to zvládnete. Musíte myslet hlavně na sebe.“

Doma jsem si sedla k počítači a napsala Tomášovi dlouhý e-mail. Napsala jsem mu všechno – jak mě zklamal, jak mě bolí jeho zrada, ale i to, že mu přeju, aby našel štěstí, pokud už ho se mnou necítí. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Následující týdny byly těžké. Kamarádky mě tahaly ven, rodiče mě zvali na obědy, ale já pořád cítila prázdno. Tomáš se několikrát ozval, chtěl se sejít, ale já nebyla připravená. Potřebovala jsem čas sama pro sebe.

Jednoho dne jsem potkala Petru. Byla to náhoda – stály jsme vedle sebe ve frontě v pekárně. Poznala jsem ji podle parfému. Podívala se na mě a sklopila oči.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Nechtěla jsem vám ublížit.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem přikývla a odešla. Uvědomila jsem si, že už to není o ní ani o Tomášovi. Je to o mně. O tom, jestli dokážu odpustit, nebo jestli půjdu dál.

Dnes je to rok od té noci. Jsem sama, ale šťastnější než kdy dřív. Mám novou práci, nové přátele a hlavně – mám sebe.

Někdy si ale večer sednu ke skleničce vína a přemýšlím: Proč lidé zraňují ty, které milují? A dá se vůbec po takové zradě ještě věřit lásce?